Páteř - ohýbá se?

Hrdost! Byl někdy český člověk v novodobých dějinách hrdý na to, že je Čechem? Řekl bych, že snad naposledy někdy v období první a druhé republiky a rovněž v době německé okupace, kdy byl zřízen tzv. Protektorát Čechy a Morava. To si národ uvědomoval své já. Uvědomoval si, že v něm koluje krev slovanských českých otců. Jednoduše řečeno nedá se říci, že by lidé byli toliko kosmopolitními, tak jako v současnosti.
Současná situace není pro národní uvědomění jaksi ta pravá. Dnes se to příliš nenosí. Současná doba je právě tou kosmopolitní a nadmíru materialistickou a v té není pro národní hrdost místa. Lidé nemají čas přemýšlet nad takovými „přežitky“, jako je národní uvědomění. Navíc materialistická propaganda (viz. reklamy na všechno) zatemňuje lidem idealistické smýšlení. K tomu všemu se čas od času především v televizních zprávách dozvídáme o svých špatných povahových rysech. Proto když je řeč o nějaké specifičnosti národa českého, je většinou mluveno v negativním smyslu. A právě na toto má zřejmě monopol „židovská“ televize Nova (jejím zakladatelem je politicky aktivní Žid a prvním generálním ředitelem byl další známý Žid, zloděj Železný). Často se ve zprávách mluví o „české šikovnosti a vynalézavosti“ a to v případech různých kuriózních krádeží, mnohdy neobjasněných, kdy těmi „šikovnými zloději“ může klidně být nějaký Asiat, Ukrajinec, Cikán či někdo jiný.
Rovněž jsou zdůrazňovány bezpáteřní výstupy Čechů v dějinách. A nad tímto bych se chtěl pozastavit, protože konkrétně toto mi připadá velmi účelové. Už proto, že dějiny jsou často neobjektivně, jednostranně prezentovány. V případě bezpáteřnosti se mi na mysl linou zprávy, kdy jsou zmiňována různá komunistická výročí, kde se scházely „desetitisíce Čechů“. Zpráva je v takových případech prezentována tak, jako by se český národ nikdy nepostavil na odpor a jen přikyvoval a ustrašeně se účastnil různých prorežimních manifestací.
Tak se velmi zběžně podívejme na tu naši proklamovanou bezpáteřnost a pěkně od začátku.
Podívejme se tedy na rok 1914 a na vypuknutí světové války. Jak v se v této epoše českých dějin zachovali naši předkové, nám velmi pěkně dokumentuje ve svém díle Moje paměti generál Gajda: „R-U vláda od toho dne, kdy vyhlásila válku, používala nejkrutější represárie proti těm, na něž padl třeba jen stín podezření, že mají sympatie ke spojencům, hlavně k Rusku a k Srbsku. Hromadné věznění vynikajících českých a slovenských předáků a prostých obyvatel, kteří se provinili pouze slovem neprozřetelně proneseným, jejich dlouhé věznění, odsuzování k smrti zastřelením nebo oběšením, to byly prostředky, jimiž R-U vláda zdržovala československý národ od projevů nespokojenosti. Ale Čechoslováci zvolili jinou taktiku: ti, kdož zůstali v týlu, hleděli všemožně, aby uškodili rakouské armádě, protahovali zásobování – někdy dokonce zásoby ničili – podrývali finanční situaci, neupisujíce válečné půjčky atd. Ti, kdož byli poslání na frontu, do bitevní linie, vyčkávali pouze na vhodný okamžik a při první možnosti se dávali zajímati, jednotlivě i v celých oddílech a plucích“.
Gajdova slova mluví za vše. Což pak takhle by se choval bezpáteřní národ? Pro úplnost ještě připomenu, že československé legie čítali v Rusku na šedesát tisíc hlav a další tisíce československých dobrovolníků bylo ve zbrani ve Francii a Itálii. V této době rovná páteř a národní uvědomění slavilo svůj triumf.
Další významná prezentace rovné páteře může připadat třeba na období Mnichova. Je sice pravda, že Beneš některým páteř takřka zlomil, ale jiní si ji nechali narovnanou jak jen to vůbec lze. Takovými byli například čeští vojáci, kteří i přes rozkaz pevnosti neopustili, ale hrdě zůstali na pozicích. Bohužel jich nebyla většina.
Kdyby byl náš národ takovým zbabělým, jak je nám někdy podsouváno, tak v březnu 1939 by ulice zůstali prázdné a žádný Čech by do nich nevyšel vyjádřit svůj neskonalý odpor k německým okupačním vojskům. K devětatřicátému roku se také vážou nepovolené demonstrace k výročí naší státnosti. 28. října vyšly do ulic Prahy opět tisíce lidí. Oni si nenechali vzít svůj svátek, nenechali si vzít den, který byl vybojován tisíci obětmi našich dobrovolníků ve světové válce. Pro to, aby se 28. říjen mohl udát, padli nejlepší synové, jaké v té době naše zem chovala, jaké zplodila. Bohužel jeden si to, ač nedobrovolně, vzít nechal. Jde o Jana Opletala, studenta medicíny, jehož pohřbu 15. 11. 1939 se zúčastnili tisíce lidí. Že by bezpáteřný, zbabělý národ takto provokoval brutální okupační moc?
Je bohužel ale také pravdou, že 2 .6. 1942 se na Staroměstském náměstí shromáždily deseti tisíce lidí na „Manifestaci českého lidu pro Říši“. To ovšem bylo v době obvzláště napjaté. V té době bojoval Heydrich v nemocnici o svůj život. Nicméně i na smutně vysoké účasti „manifestantů“ lze najít něco pozitivního. Na dobových fotografiích lze zaznamenat lidi v předních řadách bez zdvihnutých pravic, dokonce někteří z nich i s významně založenýma rukama. K době tzv. Protektorátu bych snad už jen dodal, že lidé si drželi tak rovnou páteř, jak jen to šlo. Pokud ji chce ale někdo hledat naprosto ohnutou, nezná podle mne blíže chování našich lidí nebo nepřátelsky mlží.
Dále se mi na mysl hrnou události z dob rudé hrůzovlády. Tuto dobu bych označil za epochu, kdy se zcela jistě těch páteří ohnulo moc. Ale ne úplně všechny. Během zavádění „měnové reformy“ v květnu 1953 došlo k masovým protivládním demonstracím. V Plzni vyšlo do ulic okolo dvaceti tisíc demonstrantů, kteří museli být rozehnáni armádou a milicemi. Není na škodu zmínit, že demonstrace proběhly v období nejkrutějšího vládnutí bolševiků. A za to si tehdejší demonstranti zasluhují sto násobný obdiv a dík.
Bohužel také všichni známe obrázky tisíců Čechů shromážděných na Václavském náměstí při různých komunistických výročích. Tady nám zase ale k dobru lze přičíst masovou manifestaci na zmiňovaném „Václaváku“ při vzpomínce na upálení Palacha.
Podobnými historickými událostmi by se dalo argumentovat dále. Byly to jen krátké připomínky toho, že Čech v dějinách dokázal svou dravost, nespokojenost i hrdost. Myslí si snad někdo, že my Češi máme patent na bezpáteřnost? Myslí si snad někdo, že takoví podlí bezpáteřníci jako u nás se nenašli v hojném počtu třeba v NDR nebo jiných bolševických krajinách? Myslí si snad někdo, že jen mezi Čechy byli zbabělí přitakávači? Doufám, že ne! Myslím, že v situacích, které na čtyřicet let postihly jak naši krásnou zemi, tak ostatní evropské národy, se lidé chovají všude podobně.
I dnes bych řekl, že je mentalita lidí žijících ve střední Evropě podobná. Vzpomínám si na jednoho českého novináře, svého času kanadského emigranta, jak mi vyprávěl o dnešní povaze Němců. Jednoduše řečeno jsou nám povahově velmi blízcí. Zajímá je mamon a jejich pověstná národní hrdost je také ta tam.
Proto chci všechny vyzvat, aby dříve, než začnou papouškovsky opakovat, co slyšeli ve zprávách a co mnohdy tvrdí tzv. české celebrity, nejdříve zapřemýšleli nad daným problémem. To, že kdysi tisíce Čechů šli veřejně manifestovat na podporu komunistického režimu, rozhodně neznamená, že tak smýšleli všichni, že všichni ohnuli páteř a hlavně to neznamená, že je to česká specifikace a jinde se tak nedělo.